Ano.

12. ledna 2014 v 22:27 | Pervy Salamander

Ano.



Stál tam tak sám.
Nikdo si ho nevšímal.
Jeho oslava narozenin a nikdo si ho nevšímá.
Odložil jsem sklenici s vínem a pomalu došel až k němu.
Podíval jsem se na něj. Prohlédl jsem si ho. Svíral sklenici s vínem pevně v rukou. Nejspíš si nevšiml, že jsem přišel.
Vzal jsem mu sklenici z rukou a odložil ji na stůl vedle nás.
Zvedl hlavu a mírně pootevřel pusu. Zaskočilo ho to.
Podíval jsem se na něj znovu. On mi pohled opětoval. Jeho oči říkali, že nechápe co dělám. Proč tu s ním stojím a neužívám si jako ostatní. Proč mu beru sklenici z rukou. Proč si ho všímám.
Vzal jsem ho za bradu a políbil jsem ho.
Nevzdoroval.
Pohlédl jsem na něj znovu.
V očích měl stále nechápavý výraz. Pak se ohlédl
Neviděl to někdo? Nekoukal na nás někdo? Nevšiml si nás někdo?
Ne. Nikdo nás neviděl.
Ale proč by neměl?
Chodíme spolu už přes dva roky.
Tak proč by nás neměl nikdo vidět, když jsme spolu? Proč by měl náš vztah být utajovaný?
A pochybuji, že si toho nikdo za ty dva roky nevšiml...
"Ale proč...?" hlesl jsem.
Nebavilo mě to už tajit. Potajmu se scházet na místech, které jsou daleko od všech. Štvalo mě, že ho nikdy nemužu pozvat třeba do cukrárny. Že si nemužeme sednout v kavárně a jen tak si povídat a držet se u toho za ruce. Ale proč? Proč když se milujeme?
Proč o naší lásce nemá nikdo vědět?
Popadl jsem ho za ruku.
"Už takhle nemužu dál." Hlesl jsem mu, políbil jsem ho a rozešel se sním do davu bavících se lidí. Uprostřed hloučku stál malý stolek s alkoholem a zákusky.
Došlo mu, co chci udělat.
Nejdříve mě chtěl zastavit. Pak to ale vzdal.
Chtěl jsem, aby šel se mnou. On odmítl. Tak jsem vylezl na stůl sám.
Z plných plyc jsem zařval okolo sebe a všichni zpozorněli.
Následoval můj dlouhý proslov.


"Miluji Tě." Řekl jsem nakonec.
Slzl jsem ze stolu a vzal jeho ruce do svých. Všichni nás sledovali.
Držíc mu stále ruce ve svých jsem před něj poklekl.
"Miluji tě." Hlesl jsme znovu a vyndal z kapsy mikiny malou červenou krabičku. "A chci s tebou žít, dokud nás smrt nerozdělí."
Krabička se otevřela.
Vykoukl na něj jednoduchý stříbrný prstýnek.
"Co to..." nedokázal najít slova.
Všichni jen přihlíželi.
"Vezmeš si mě?"
Do očí se mu nahrnuly slzy. Jednou rukou si je snažil utírat.
"Já... já nevím" ohlédl se okolo sebe.
Snažil se najít odpověď v davu.
Tohohle se stašně bál. Nechtěl aby to někdo věděl, protože se bál jejich reakce. Bál se, že ho lidé, které má rád zavrhnou. Že se jim zhnusí, že jim bude připadat odporný.
Všichni se usmívali.
Zamrkal a rozhlédl se znovu.
Opravdu viděl dobře? Nezdálo se mu to?
Celou dobu jsem ho sledoval klečíc stále na zemi a čekající na odpověď.
Odpověď davu byla jasná.
Jak se tak rozhlížel na jeho uplakané tváři se pomalu oběvoval rozpačitý úsměv.
Pak se na mě znovu podíval.
Usmál se od ucha k uchu přičemš se rozplakal ještě víc.
"Ano." Hlesl tiše.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 yukki-akuma yukki-akuma | 17. ledna 2014 v 18:11 | Reagovat

hezký, jednoduchý,taková oddechovka
moc se mi to líbylo :-)

2 Pervy Salamander Pervy Salamander | 17. ledna 2014 v 18:24 | Reagovat

[1]: děkuji moc .) jsem ráda, že se líbilo .)

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 22. ledna 2014 v 19:51 | Reagovat

Krása! Moc se ti to povedlo!

4 Pervy Salamander Pervy Salamander | 23. ledna 2014 v 18:46 | Reagovat

[3]: děkuji moc .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama