Lesní dívka - kapitola 2

7. února 2014 v 19:37 | Lochneska |  Lesní dívka

Lesní dívka

kapitola 2





Pomalu začínala padat tma, když seděla opět na houpačce. Sedávala tam každý den a den co den hleděla do lesa s nadějí, že ji uvidí. Každý den, když ji chodila hledat, doufala, že ji najde. Chtěla by jí zase potkat. Naposledy pohlédla do lesa a vydala se k postrannímu vchodu do domu, který vedl do té věžičky. A v ní měla součást pokoje. Na zemi, u vchodových dveří do věžičky, ležela kytička lučních květin svázaná trávou. Ohlédla se, ale nikoho neviděla. Ve svém pokoji se pak ještě podívala z okna, tak jako každý večer a přišlo jí, že ve stínu u altánku někdo je. Ano! To určitě bude ona! Ta holčina z lesa! Musí z ní, rychle! Nejspíš bylo vidět její rozhodnutí ve tváři, protože se najednou rychle rozeběhla do lesa. Dívka zůstala zklamaně stát u okna s kytičkou v ruce. Určitě je ta kytička od ní. Od koho jiného by jinak byla? Kdo jiný by natrhal luční kvítí? Povzdechla si a přivinula kytičku k sobě. S ní v náručí odešla od okna hledat vázu, do které ji pak dala a šla si lehnout. V noci se jí o dívce z lesa zdál krásný sen.



* * *



V dalších dnech nacházela dívka téměř každý den na prahu dveří k věžičce kytičku z lučních květin nebo kytičku z různých listů a větviček. Všechny ty kytičky si nejdřív dala na chvilku do vázy, a když pak už začínaly vadnout, tak je vyndala a pověsila, aby vysely dolů a usušily se. Ty si pak usušené dávala do váz na polici nad vyřezávanou postel, aby je měla vždy na blízku.



* * *



Také se jí začaly čím dál více zdát sny o holčině z lesa. A sen od snu začínaly být hezčí a hezčí.



* * *



Dívka se opět procházela po lese a pátrala po holčině z lesa. Doufal že ji najde. Musela ji jednou přece najít. Měla ji plnou hlavu, myslela na ni nepřetržitě. Nedokázala ten pocit, který když na ní pomyslela a který byl vždy stejný, vůbec popsat. Není to láska...že ne? Určitě ne. Jen jí prostě zajímá, kdo to je. To je všechno. Nadávala si, že si klade tak debilní myšlenky, když v tom jí z nich vyrušil pohyb. To je určitě ona! "Stůůůůůůůj!" volala a u toho se za ní rozeběhla, aniž by věděla, že je to doopravdy ona. Holčina byla neskutečně rychlá, dívka se smířila s tím, že ji nejspíš nedožene, ale přesto to nevzdávala. Její vůle ji najít, dohnat ji, byla daleko silnější než si vůbec myslela. Holčina se otočila, aby se podívala jak daleko od ní je, když v tom se jí pod nohy zamotala větev, která ležela přes cestu a ona upadla. Červená jablíčka, který držela v rukou, a kterých si dívka nevšimla se jí rozkutálely na všechny strany. Otočila se a zvažovala, zda je má rychle posbírat nebo raději utíkat pryč. Začala je rychle sbírat, a když už se chtěla zvednout, tak ji dívka dohnala a přirazila k zemi. Bylo to od ní sice asi ošklivé, ale ona prostě nedovolí, aby jí utekla. Tentokrát už ne. Zvlášť ne po těch týdnech co ji hledala. Ať jí to stojí cokoliv. "Neboj se. Já ti nic neudělám." Holčině to ale bylo jedno. Házela s sebou, vztekala se , prskala a syčela. "Ššššššš......" chlácholila jí a u toho ji tiskla k zemi. Po několika minutách se konečně uklidnila. Obě ztěžka oddechovaly. "Neboj se. Já to nechci ublížit. Chci tě jen poznat..." a u toho pomalu uvolňovala sevření. Pomalu z ní slezla a posadila se vedle ní. Holčina se také opatrně, nedůvěřivě posadila a u toho ji nepřetržitě sledovala pohledem. Dívka j posbírala všechna červená jablíčka co se jí rozkutálely a dala jí je do rukou a u toho se na ni usmála. "Děkuji..." Znovu se na holčinu usmála. V jejích krásných černých očích byl vidět strach a nedůvěra. "Neboj se mě." "Já se tě nebojím." řekla odhodlaně. "To jsem ráda." řekla s úsměvem. "Jak se jmenuješ?" Chvilku se na ní jen koukala, jakoby se rozhodovala, jestli jí odpoví nebo ne. "Lindalë." řekla po chvilce. Měla krásný hlas a celá byla krásná. Chtěla by jí mít jen pro sebe. Cože?! O čem to tady jako přemýšlí?! Koukej se sebrat! Nadávala si. "Máš krásné jméno. Znamená něco?" "Hudba." Dívka se na Lindalë usmála. "A kde bydlíš?" Počítala s tím, že holčina asi brzo uteče, ale to nechtěla. Nechtěla ji, když ji konečně našla, zase ztratit. "V lese." Nevypadalo to, že to nějak víc rozvede. "Na stromě, v domě." A u touho se začala zvedat. "Musím jít." "Nechoď! Prosím..." Lindalë se na ni podívala zvláštním pohledem. "Musím." Řekla a chtěla odejít. Dívka jí chytla za ruku a odmítala ji pustit. "Kdy tě zase uvidím...?..." řekla se skloněnou hlavou. Po chvilce zvedla pohled. Lindalë se na ni dívala. Chvilku na sebe jen koukaly. Bylo vidět že přemýšlí, že se dobře rozhoduje, co ji na to odpoví. "Zítra večer u houpačky." řekla a rozeběhla se pryč.



* * *


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama