Princezna

1. února 2014 v 20:21 | Lochneska

Princezna





"Nechám ti tu tedy klíče a ty pak zamkneš třídu a hlavní dveře do školy?" zeptal se klučiny profesor. "Joo. Děkuji moc, že mě tu necháte to dodělat." odpověděl s úsměvem klučina. "Nemáš vůbec za co." odpověděl a usmál se na něj. "Ale mám. Klíče Vám dám zítra." "Jop. Měj se! A dodělej to." řekl a výhružně ukázal ukazováčkem, ale usmíval se u toho. "Naschle." Profesor si vzal kabátek, položil mu na lavici klíče a odešel ze třídy pískajíc si u toho. Když jeho pískání utichlo ve zmatených chodbách budovy, klučina se podíval po klíčích. Byly tam i klíče od hlavních dveřích školy, protože už bylo po vyučovací době a jediný, kdo tu s ním ještě zůstal, byla uklízečka, která už taky půjde za chvilku domů. Vrátil svoji pozornost zpět k rýsovacímu prknu, na kterém měl svoji ani ne z půlky hotovou práci. Klučina si povzdechl. Na vysoký si člověk opravdu nemůže dovolit být nemocný.. Začal rýsovat, musí ten projekt dneska dodělat. Jak byl soustředěný do práci, nevšiml si, že do třídy někdo vešel. Uvědomil si to, až když uslyšel lehké cvaknutí kliky. S trhnutím se otočil a vytřeštil oči. Ne...ne..proč...je tady on? Lítalo mu hlavou. "Ahoj. Princezno." řekl mladík a laškovně se usmál. "Co tady děláš?..Jdi pryč. Mám práci." odpověděl klučina a snažil se na sobě nedat znát, jak se bojí. "Ale..ty mě tu nechceš? To mě...mrzí." odpověděl ublíženě a rozešel se k němu. Klučina vstal od stolu a podíval se na něj. Mladík byl o tři roky starší, byl vysoký a měl, aby světlé krátké vlasy. Měl takový zlý pohled a chodil v saku. Něco na klučinovi měl, začal ho sexuálně zneužívat už od té chvíle, co na tuhle školu nastoupil. Ale nemohl nic říct...nemohl nic. Mladík byl syn ředitele školy a řekl, že jestli cokoliv zkusí, postará se, aby vyletěl. Častokrát přemýšlel, že by odešel, ale...být architektem byl jeho sen a nechtěl se ho vzdát. Takže si řekl, že tyhle muka vydrží pro svůj sen. "Běž pryč... Mám práci a musím jí dneska dodělat." "Hm....já mám ale taky práci." zasmál se. Klučina před ním ustupoval dozadu a zakopl o židli, ale na zem dopadnout nestihl, protože ho mladík chytil za ruku a vytáhl ho zpět na nohy. Střetli se pohledem a klučina věděl, co znamená ten výraz v jeho očích. Jak zpanikařil, skončili na zemi na jedné hromadě. Rychle se pokusil vyškrábat na nohy, ale on byl silnější. Přitiskl mu ruce k zemi nad hlavou a díval se na něj. "Jsi tak roztomilý." usmíval se na něj. Vykasal mu plátěnou sukni, rozepnul poklopec a začal mu stahovat kalhoty. Klučina s sebou házel a snažil se vyprostit z jeho sevření. "Ne...n..nech toho..." "Ale no tak. Vždyť takhle to máš rád." říkal a u toho si rozepínal poklopec. Zvedl klučinovi nohy a vnikl do něj bez jakýchkoli příprav. Sykl bolestí a zaťal ruce v pěsti. Asi....se přestane bránit. Stejně to nemá cenu a možná to nebude tak bolet. Mladík se v něm začal pohybovat a čím dál více zrychloval. Rychle dýchal. Dneska, to nebude na dlouho, už bude končit, pomyslel si klučina, který to na něm už poznal. Jeho přírazy byly daleko bolestivější než kdy jindy. Byl hodně nadržený. To asi bude ten víkend, pomyslel si klučina. Mladík ještě párkrát hluboko přirazila a vyvrcholil. Vystoupil z něj a podíval se na jeho kamenný výraz. Vzal mu bradu a otočil mu hlavu tak, aby na něj pořádně viděl. "Podívej se na mě." řekl s rozkazovačným tónem v hlase. Klučina nakonec po chvíli otevřel oči a podíval se na něj nebo spíš zkrze něj. Tu bolest v očích musel vidět i slepý. V jednu malinkou chvilku se v mladíkových očích objevilo něco, co říkalo, že o to mrzí, ale to bylo hned pryč. Chvíli se na sebe jen dívali. "Jsi tak rozkošný, Princezno." pohladil ho po tváři a zatahal ho za dva culíky. "Ach jo....jak ty to jenom děláš?" řekl a políbil ho. Zvedl se, zapnul si poklopec a upravil sako. "Papa Princezno. Přijdu tě zase navštívit." mrkl na něj a bez dalších slov odešel a zavřel za s sebou dveře. Klučina se schoulil do klubíčka a z černě namalovaných očí se mu kutálely slzy. Někdy...mu to až tolik nevadilo a dokonce se mu to občas i trošku líbilo. Nebo si na to spíš už asi zvykl. Ale dneska...to bolelo víc než kdy jindy. Ale nic s tím neudělá. On si vždycky přijde, kdy se mu chce a neptá se ho, jestli chce nebo jestli má nebo nemá čas. Jen podle toho jak chce on. Pomalu se zvedl ze země a natáhl si kalhoty. Opatrně si sedl ke stolu a sykl bolestí. To zas bude, než to přestane bolet. Utřel si slzy, aby viděl na práci a začal pomalu rýsovat. Musí...musí to dorýsovat. A pak půjde domů a dá si teplou sprchu a nebude myslet, že zase přijde. Nebude myslet na nic.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 yukki-akuma yukki-akuma | 12. února 2014 v 21:39 | Reagovat

zajímavý příběh, líbí se mi, bude nějaké pokračování, docela by se to k tomu hodilo .)

2 Lochneska Lochneska | 13. února 2014 v 21:39 | Reagovat

děkuji :))  to ještě nevím, podle toho jestli se mi bude chtít .D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama