The Sleeping Boy

12. května 2014 v 0:04 | Pervy Salamander
ou yea! Konečně Pervy zase něco napsal! Bože a že mi to trvalo .D Každopádně příjemné čtení, snad se to dá číst. Nenapsala jsem to tak, jak jsem si uplně představovala, ale co se dá dělat, nic lepšího nevymyslím. Tak... pa ,)


THE SLEEPING BOY

~ Spící ~




"Dobrý den, kontrola jízdenek." Zavolal jsem přes celý vagon vlaku, dnes už asi po padesáté. Staré dámy mi hned začaly strkat pod ruce jejich čestně zakoupené jízdenky. Všechny jsem si postupně vzal, přečetl a orazítkoval. Pokaždé když jsem jízdenku vracel jsem se u smál a poděkoval. Když jsem od stařen odcházel, ihned se začaly uchechtávat a špitat si o mně. Líbil jsem se jim. To proto každý den jezdí tím samým vlakem, protože vědí, že v něm pokaždé budu.

Ano. Pracuji jako průvodčí, už asi pět let. Nemůžu říci, že mě ta práce vůbec nebaví, to bych ji nedělal tak dlouho. Je tu ale jeden docela důležitý aspekt, díky kterému setrvávám na svém pracovní místě.

Prošel jsem celý vagon, orazítkoval další jízdenky a vešel jsem do dalšího vagonu. Ve chvíli kdy jsem se plný nadšení chystal otevřít dveře do prostoru se sedadly vlak zastavil. Musel jsem tedy vykouknout ze dveří a ve chvíli kdy už nikdo nenastupoval ani nevystupoval zapískat píšťalkou. Když jsem zakoukl, vlak se rozjel.

Stejně je neuvěřitelné jako "moc" jakožto průvodčí máte…

Oddechl jsem si, zkontroloval záznamy a pohlédl na malý úzký displej u stropu vagonu. Ukazovala se na něm příští stanice. Usmál jsem se. Dnes jsem to stihl rychle. Mám spoustu času.

Nadšeně jsem vešel do vagonu. Nikdo v něm nebyl až na Něj. Došel jsem k němu a prohlédl si ho. Byl nádherný. Jako každý den jel ze školy domů. Každý den, v tu samou hodinu. Pokaždé se učil. Určitě to byl premiant třídy. A stejně jako každý den usnul s knihou v rukou hned po druhé zastávce. Nabyl jsem dojmu, že je to tichý tip, co nemluví, když nemusí. Usmál jsem se. Vypadal jak andílek. Blonďaté vlasy, oděn v bílé košili a černých džínech. Andělská tvář bez sebemenší chybičky. Už mu chyběly jen křídla. Posadil jsem se, stejně jako každý den za poslední dva roky, naproti němu. Stále spal. Za celé ty dva roky si mě nikdy nevšiml. Myslím tím, že si nikdy nevšiml toho, že si naproti němu už dva roky sedám, když spí. Usmál jsem se. Chvíli jsem ho pozoroval. Toužil jsem ho poznat i jinak, než spícího. Znám ho jen když mi dává lístek. Divím se, že se mě nikdy nezeptal co je to za strašlivé rány. Co bych mu asi odpověděl? "Promiňte pane, to je jen moje srdce, to co buší." A u toho bych se na něj usmíval jak sluníčko? Jasně. Velice vtipné a reálné. Zavřel jsem oči a odechl si, uvelebil se. Chvíli jsem tam jen seděl, odpočíval po náročném dni, rozjímal. Vagon příjemně osvětlovalo zapadající slunce. Byla to ta nejkrásnější chvíle, na kterou jsem se každý den těšil ze všeho nejvíc. Těšil jsem se na něj. Nevím už ani co, ale něco mě donutilo otevřít oči. Je pryč! Nesedí přede mnou! Nespí! Kde je?! Kde je?! Zbrkle jsem se ohlédl. Nejdřív nalevo pak napravo. Cukl jsem sebou. Stál vedle mě a koukal se na mě. Cítil jsem, jak rudnu. Chvíli tam tak stál a pak se posadil. Položil knihu na malý stoleček s košem, přisedl si blíže ke mně a opřel mi hlavu o rameno. Spal dál. Musel jsem být rudý jak rak. Co? Co?! Co, co, co, co, co, co?! C-co to udělal?! T-takže o-on o m-mně celou tu dobu v-ví? Cože?! V tu chvíli mi můj mozek přestal pracovat. Tedy, nepřestal, jen se mi nějak… přerušilo spojení. Seděl jsem tam jak porcelánová soška, do které kdyby jste ťukli, tak se rozpadne v prach. Nevím, jak dlouho jsme tam takhle seděli, ale asi ne moc dlouho. Náhle jsem ucítil, jak se mi jemně dotkl ruky. Pohladil mě po ni a pevně ji uchopil. Nic víc nic míň. Kdyby to šlo, vyšla by mi pára z uší. Náhle se něco změnilo. Nádherná vůně levandule mě přivedla zpět ke smyslům. Šla od něj. Jak je možné, že voní takhle? Copak ví, že mě tahle vůně vždy okouzlí ? Jak to jen… dělá. Pomalu jsem uvolnil každý sval ve svém těle. Už jsem nebyl dutá porcelánová soška. Červenat jsem se ale nepřestal. Usmál jsem se a opřel se o jeho hlavu.

Byl úžasný.

Když jsem se vzbudil, měl jsem v ruce píšťalku a kus složeného papírku. Bylo na něm napsané telefoní číslo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Simix Simix | Web | 12. května 2014 v 20:17 | Reagovat

Ahoj, promiň, že otravuju,
ale nominovala jsme Tě:
http://novinky-simix.blog.cz/1405/liebster-award#komentare
Jukni a co běží a když tak promiň :D
Papa :D

2 Natla Dahmer Natla Dahmer | Web | 18. května 2014 v 10:45 | Reagovat

Parádní povídka! Až se mi při čtení zatajil dech!

3 Cicuš :) Cicuš :) | Web | 5. června 2014 v 14:57 | Reagovat

Suoer poviedka :-). :-) ... usmievala som sa ako malé decko :-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama