~ Home, sweet home ~

24. srpna 2014 v 16:25 | Pervy Salamander
pro nvození vhodné atmosféry při čtění doporučuji pustit tuto skladbu. Je nádherná.. jinak povídka je jen lehoučké shonen-ai. Nic se tam neděje, jen jedna pusa. Ale měla jsem nutkání to napsat... snad se bude líbit
Příjemné čtení .)

Home, sweet home.



"A pamatuješ na tu první noc? Markus byl strachy bez sebe." smál se hlasitě muž ve vojenském. Další tři se smáli s ním. "Myslíš tu noc, co nás zavolali k akutu? Ta bomba pod Ijubury?" "Přesně!" všichni se rozchechtali na celé letadlo. Dlouho nemohli přestat. Společně s nimi se smál i další muž. Taktéž ve vojenském. Byl ale o něco starší, než ostatní. Kapitán. Moudrost a zkušenosti z něj vyzařovaly na míle daleko. Jizvu přes obličej bohužel není tak snadné zakrýt. Smál se se svými svěřenci ale zároveň se od nich držel trochu dál. Myslel už na domov. Konečně. Po šesti měsících se vracejí domů. Při misi ani o nikoho nepřišel. Výjimečně. Už se viděl, jak vstupuje do domu, vítá ho jeho tří letá dcera, jeho drahá polovička, jak se naloží do vany s teplou vodou, jak povečeří s rodinou, jak si lehne do postele. Vehnalo mu to slzy štěstí do očí. Mladíci si toho okamžitě všimli. "Ale no táááák, šéfe! Už jedeme domuuu!" křičel jeden z nich a ostatní se stále smáli. Muž se jen usmál. "Já vím. To jsou jen slzy štěstí.." Mladík na něj s obdivem pohlédl, pak se otočil a dál se věnoval debatě s ostatními. Muž se jen opřel o stěnu letadla a dál se nechal unášet představami domova.



Na letišti už stepovalo nespočet lidí. Rodiny vojáků vracejících se po šesti měsících z mise z Afghánistánu. Už při prvním pohledu na přistávající letoun se všem hrnuly slzy do očí. Kolos s jistotou dosedl na zem a po pár metrech se zastavil. Zadní rampa se pomalu sesunula na zem. Muži, po ni okamžitě začali scházet. Už se chtěli rozběhnout za svými nejbližšími, ale nejstarší muž je zastavil. Všem došlo, že má na srdci něco, o co se s nimi chce podělit. "Nebojte, bude to jenom chvilka." začal muž. "Jen jsem vám chtěl poděkovat. Tahle mise je asi jediná, na které jsem byl která dopadla tak dobře, jak dopadla. Jsem velice rád-" na chvíli se odmlčel. "Jsem velice rád, že jsem o nikoho z vás nepřišel. Že jsem vás všechny dovezl domů v pořádku." mladí svěřenci tam jen v ohromění stáli. Tohle bylo poprvé, co k nim takto promlouval a poprvé, co mluvil v kuse takto dlouho. "S hrdostí můžu říct, že tuto misi jsme všichni splnili na sto procent. Jste jedni z nejlepších vojáků, které máme. Amerika na vás může být hrdá. Já... jsem na vás hrdý." tyto slova některé velmi dojali. Nečekali je. "Chtěl jsem vám prostě jen říci, děkuji. Děkuji za všechno. Děkuji za vás. A teď už běžte. Rodiny čekají." pokynul muž k davu lidí, dojatých stejně jako mladí vojáci. Měli tu čest vše slyšet. Mladíci tam chvíli stáli. Muž nechápal. Pak z zničehonic jeden z nich zavelel. Všichni se seřadili, narovnali, zdvihli hrdě hlavu. "Děkujeme, kapitáne!" zakřičeli z plna naráz, přiložili ruku k hlavě. Muž udělal to samé. "Pohov!" Jen co to dořekl, mladíci se otočili a rozběhli se ke svým rodinám. Muž se usmál, hodil velký batoh na záda a vydal se na domů.



Byl nádherný jarní večer. Svěží vánek vál a roznášel sladkou vůni rozkvétajících květin. Muž se zastavil před pozemkem, na kterém stál starý krásný dům. Zhluboka se nadechl, usmál se a vkročil na trávník. V tu chvíli se otevřeli vchodové dveře. Stála v nich malá černovlasá holčička v růžových šatech. Zvedla hlavu a pohlédla na muže. Zhluboka se nadechla, do široka se usmála a s křikem se rozběhla k muži. Ten ji popadl a vzal ji do náručí. "Ahoj kočičko." mazlil se s dcerou. Ta se jen smála a objímala tatínkovy hlavu. "Pověz sluníčko, kdepak je maminka?" cvrnknul holčičce do nosu. Ta jen zvedla ruku směrem k domu a přitiskla se k mužově hlavě. Ten se otočil. Na jeho tváři se objevil ten nejmilejší úsměv. Došel až ke dveřím, ve kterých stál o půl hlavy menší a mladší muž. Opíral se o futra, v ruce měl utěrku a na tváři stejně široký úsměv jako dcerka."Vítej doma." hlesl. Muž postavil dívenku na zem a objal druhého. Stáli tam asi dvě minuty. "Tatínku. Tatínku!" tahala za cíp košile mladšího muže. "Půjdeme se společně najíst už? Už je tatínek doma! Půjdeme?" oba muži se na dívenku podívali. Starší ji vzal opět do náručí. "To víš že jo. Mám hlad jako vlk!" Mladší muž se jen usmál, políbil staršího na tvář a zašel do domu. Starší muž se jen zasmál a zašel do domu.



"Vítej doma, miláčku."


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Natla Dahmer Natla Dahmer | Web | 24. srpna 2014 v 21:12 | Reagovat

Páni, krásná povídka! :3 Dějově úžasná, sepsaná úžasně! Prostě krása!

2 Pervy Salamander Pervy Salamander | Web | 24. srpna 2014 v 22:33 | Reagovat

[1]: wow, děkuji ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama