Zhroucený

14. března 2015 v 1:36 | Pervy Salamander
jedna smutnější... Komu se to nelíbí ať mi čokoládu koupí. Nejspíš jste si mysleli, že vztah nemocničního bratra Tylera Wooda a podkapitána Aarona Adkinse bude sladký, krásný, spokojený. Chyba. To co přečtete je neodmyslitelná část jejich života. Jedna z prvních myšlenek, která dala vzniku tohoto páru. Doufám, že vám z textu dojde co se tak nějak dělo/děje. Slibuji, že jednou vám sem dám jejich žvotopis ;)



"Aarone! Dost už KSAKRU!" pral jsem se sním, co mi síly stačili. Seděl jsem na něm obkročmo, doufajíc, že ho tak přeperu ale on byl mnohem silnější.
Vysmekl se mi, kvapně vstal a zaběhl do koupelny. Uslyšel jsem cvaknutí.
Sakra.. pomyslel jsem si, vstal také a došel ke dveřím. "Aarone.. prosím otevři.´"
Žádná odpověď.
"Aarone-" "JDI PRYČ! VYPADNI!!!"
Prásk ho.
Něčím hodil po dveřích... nejspíš šamponem..
Nenáviděl jsem, když takhle hystericky řval. Rvalo mi to srdce.
Přiložil jsem ucho ke dveřím a zaposlouchal se. Zase plakal...
"Aarone prosím, otevři... ty dveře."
Nic.
Vzdechl jsem.
Už jsem nevěděl, co s ním.
Trvalo to už půl druhého měsíce.
Při jedné misi zemřel voják. Bohužel pod velením Aarona. On si to teď dával za vinu. Nejen to. Sám sebe přesvědčil, že vlastně toho vojáka zabil. Defakto vlastní rukou. Přitom to nebyla pravda. Moc dobře vím, že pro něj udělal vše, co mohl, aby ho zachránil. Prostě jen nešťastná náhoda. Ty se prostě... někdy stávají.
Náhle jsem zpozorněl. Uslyšel jsem téct vodu.
Jak dlouho už?
Pustil ji, abych ho neslyšel?
Nebo snad napouští vanu?
Co chce udělat?
Sakra. Tyhle myšlenky mě přivedou do hrobu... Aaron mě přivede do hrobu.
"Aarone otevři ty DVEŘE!"
Kopal jsem do nich, mlátil, řval, lomcoval klikou, ale nic. Ani náznak komunikace.
Polil mě studený pot.
Co teď? Co teď, co teď co teď?!
SAKRA!
Nevím jak se mi to povedlo, ale najednou jsem stál ve vyražených dveřích.
Povedlo se.
"Dopr-"
Nikdy bych nečekal, že za svůj život zažiju něco tak... nepříjemného.
Ve chvíli kdy jsem vtrhl do koupelny jsem jen viděl Aaronův obličej, mizející pod vodou.
Bez zaváhání jsem skočil do vany a vytáhl ho.
Zalapal po dechu.
"Aarone... ty pako!!!"
Stále kašlal vodu a lapal po dechu.
Fackoval jsem ho.
"Aarone... Aarone promluv. HEJ!"
Mírně otevřel oči, pohlédl na mě a pak směrem do koupelny a pak oči zase zavřel.
Rozhlédl jsem se taky.
Až teď jsem si všiml léků a prázdných krabiček od léků poházených po celé koupelně.
"Ne... Ne, ne, ne, ne, NE! Aarone!"
Strach.
Neuvěřitelný strach. Nikdy bych nikomu nepřál, aby to zažil. Jedna z nejhorších nočních můr.
Vytáhl jsem tu horu svalů z vany a dotáhl ho do kuchyně.
Samozřejmě jsem musel zakopnout... jak jinak...
Nechal jsem Aarona ležet tam, kde jsme spadli a sběhl do obýváku
Telefon... telefon... kde je ksakru telefon?! Tam je!
Rychle.. sanitka.. číslo do nemocnice... HA! Mám to! Zvoní to... zvoní to moc dlouho!
"Nemocnice svatého Augustýna, jak vám můžu pomoci?"
"T-Tyler Wood. Prosím, potřebuju sanitku. Přítel..kamarád, on...spolykal hrozně moc prášků a... a .. pokusil se utopit ve vaně a … a teď tu leží a nehýbe se a .. prosím... musíte mi pomoc!"
Dál si to moc nepamatuji.
Vím, že mi paní do telefonu dávala instrukce, co mám s Aaronem udělat. Stále mě uklidňovala a říkala, že sanitka tam bude během pár minut. Když konečně přijela, vše do rukou převzali sanitáři. Aarona naložili na nosítka, naskákali jsme do sanitky a s houkačkou odjeli do nemocnice.
Byt zůstal prázdný, neuklizený, nezamčený.

Seděl jsem v čekárně. Celá operace trvala nějak moc dlouho.
Proč furt nikdo nejde? Co se děje? Nemají nějaké komplikace? Jak je na tom Aaron?
Neustále se mi vraceli ty obrazy topícího se Aarona, prášků rozházených po koupelně...
Měl jsem se mu víc věnovat. Dávat na něj větší pozor. Celé je to moje chyba.
"Prosím vás, vy jste... pan Wood?"
Vzhlédl jsem s vstal. Mluvila na mě sestřička.
"A-ano to jsem já. Už něco víte?"
"Ano prosím..pojďte za mnou."
Došli jsme k prosklenému pokoji. Uvnitř ležel Aaron. Dýchat mu pomáhali přístroje.
Ucítil jsem tlak, jak se mi nahrnul do hlavy a pak jsem měl na chvíli černo. Na minutku.
"Pojďte. Prosím, posaďte se." řekl někdo, strčil mě jemně do zad a posadil na plastovou sedačku.
"Slyšíte mě? Pane? Slyšíte?"
Ruka mávajíc mi před očima mě přivedla zpět.
Zaklepal jsem hlavou a vzhlédl. Vedle mě seděl doktor.
"Jste pan Wood?"
"Ano... jsem." byl jsem jak pod vlivem.
"Vy jste přijel s kapitánem Adkinsnem?"
"Ano prosím.."
"Jeho stav je momentálně stabilizovaný, ale řeknu vám, přijeli jste za minutu dvanáct. Kapitán Adkins se před..a...v...k...."
Už jsem ho neposlouchal.
Nevím co říkal, nevím co Aaron spolykal. Nevím, kolik vody vdechl a jak blízko byl k utopení se.
Jediné, co jsem věděl bylo, že musím za ním.
Vstal jsem a kolébavě došel až ke dveřím pokoje. Doktor to nejspíš pochopil, protože se mě ani nepokoušel zastavit.
Zavřel jsem za sebou. V pokoji by bylo ticho, kdyby nepípaly přístroje, kontrolující činnost Aaronova srdce.
Pomalu jsem došel až k posteli a přitáhl si z rohu plastovou židli.
Kecl jsem si, sledujíc stále Aarona.
Rozhlédl jsem se po všech těch přístrojích. Byl to výjev jak z horroru.
Pohlédl jsem na Aarona. Byl bledý jako duch. Velké černé kruhy pod očima byli snad ještě černější, než předtím. Bylo to ale poprvé, co jsem ho viděl během posledního měsíce a půl spát.
Také jsem ho mohl vidět naposledy.... … …
Chytl jsem ho za studenou ruku, lehl si na kraj postele a zabořil do ni hlavu.
Už jsem dál nemohl...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama