Zmatený

22. června 2015 v 22:37 | Pervy Salamander
řeknu vám,... najít ilustrační obrázek do knihovny, který by se k tomu hodil, kort když máte příběh o vlastních OC a přesně víte jak vypadají... je snad nadlidský úkol. Ano, mohla bych si ho nakreslit ale... to bych ho musela nakreslit -__- a to se mi nece.
Příběh je oddechovka. V zásadě se jen Gabriel vypisuje z pocitů a myšlenek, kterým on sám nerozumí.. Je to tkaový srajda :D velká srajda.. ale aspoň něco. Mám rozepsanu jednu scénku s Aaronem a Tylerem, už mi stačí dopsat jen závěr a taky vám to sem hodím... tak.. příjemné čtení.
~ za chyby se moc omlouvám... ten textový editor nemá autokorekci/opravu gramatiky a tak... se tu ve své nahé kráse představuje moje neznalost češtiny... za to se omlouvám. Chyby piště do komentářů, opravím to pak.



Ležel jsem na zemi a koukal do prázdna.
Co se to se mnou děje? Co je to za neklid, který mi koluje žilami? Co je to za napětí, které mi hnízdí na hrudi?
V hlavě jako bych měl tržiště. Miliony hlasů, kryjící se, mísící se ale ani jedinému není rozumět.
Netuším co s tím.
Zavřel jsem oči. Náhle mi hlavou blesk On.
Oči jsem rychle otevřel. Zrychleně jsem dýchal vyděšením.
Proč? Proč myslím na něj? Já myslím na něj?
Nepřípustné.
Nemůžu.
Nesmím.
Tohle se prostě nedělá.
..
.......
Razantně jsem vstal. Pevně se postavil na nohy a nadechl se.
A zůstal stát na místě.
Co si myslím? Co teď dělám?
Nevím. Nemám nejmenší ponětí. Vůbec netuším na co myslím.Vůbec nemyslím.
Náhle jsem stál před tím hnusným, šedivým činžovním domem a koukal na zvonek.Vlastně už jsem zazvonil,teď jsem jen čekal, až se ozve.
Kdy jsem zazvonil?
Seděl jsem na zemi, opřený o hrubé zdivo.
Pršelo.
Co tady dělám? Na co tu jako čekám?
Někdo mi poklepalna hlavu. Škubl jsem sebou a otevřel jsem oči.
Tmavé tenisky, džinsy, triko s ohrnutým rukávem, přiléhavé natolik, aby promítalo jeho dokonale vypracované tělo. Pohlédl jsem mu do očí, ale koukalo se mi špatně, pršelo mi do obličeje.
"Co... tu děláš?"
Měl tak dokonale hluboký, mírně chraplavý hlas až mě to pohladilo u srdce a zároveň mi do to něj zapodlo kudlu.
"Jak dlouho tu čekáš? Jsi celý promoklý... pojď dovnitř."
Vztal jsem a chvíli koukal do země.
Je správné vkročit do jeho bytu?Je správné se s ním vůbec bavit?
Pak jsem ale zvedl pohled. Vysel na mě očima plnýma očekávání.
Neodolal jsem jim..

***

Seděl jsem na kraji gauče, opírajíce se o opěrátko. Očima jsem zapátral po místnosti.
Proč tu vůbec jsem?
Zavřel jsem oči a na chvíli opustil místnost. Zpět mě vrátil on
Stál předemnou a něco na mě mluvil. Pomalu jsem otevřel oči a skrze prsty jsem si ho detailně prohlédl od bot až po vršek hlavy.
Jak mě může něco takohévo přitahovat? Vždyť to není ani člověk.
Až potom mi došlo, že na mě vlastně celou dobu mluví.
"Tak znovu.. dáš si něco k pití?" usmál se trochu unaveně.
Chvíli jsem mu koukal do blankytně modrých očí. "Vodu" procedil jsem mezi zuby stále si podpírajíc bradu rukou.
"Nechceš spíš čaj, nebo něco jiného teplého? Musel jsi promrznout..."
Zavrtěl jsem hlavou. "Není tam zima.." frkl jsem jen tak do prázdna.
Pokrčil rameny.
Sledoval jsem jak se otočil na patě a namířil si to do kuchyně.
Sledoval jsem jeho chůzi.
Neměl uplně ukázkovou chůzi. Zranění z války ho poznamenala. I tak ale jeho tělo při chůzy vypadalo perfektně. Vlastně vypadalo perfektně kdykoliv, za jakýchkoliv okolností.
Nebo jsem si to alespoň myslel.
Po chviličce se vrátil se sklenicí v ruce. Postavil ji na stolek predemnou a sedl si na křeslo naproti mně.
Vysel jsem na něm očima. Bylo vidět, že ho to začíná znervozňovat.
"Tak um.. proč jsi přišel?"
Stále jsem na něj koukal upřeně.
"Nevím." procedil jsem zase mezi zuby. Ani nevím jestli mi bylo rozumnět.
"Um... co? Nevíš... pročs... přišel?"
Kývl jsem.
Vypadal zmateně a zaraženě. Asi to vůbec nechápal
K jeho smůle jsem to celé nechápal ani já.
Následovala dlouhá, trapná chvíle ticha, kterou přerušil vyzvánějící telefon.
"Promiň, dojdu... to vzít."
Zakroutil jsem hlavou na znamení toho, že mi to nevadí, ať si dělá co chce a dál ho upřeně sledoval.
Po chvilce se vrátil. Mluvil potichu, takže jsem nezjistil, kdo mu volal. Usadil se zas do křesla a podíval se na mě.
"Takže... co teď..?"
Zakroutil jsem hlavou. "Nevím.."

Netuším, jak dlouho už jsme tam jen tak v tichosti seděli, ale venku už se stmívalo. Do oken stále bubnoval déšť.
"Dáš si.. něco k jídlu, třeba?" optal se váhavě.
Pokrčil jsem rameny. "Klidně."
Když se zvedal zastavil jsem ho.
"Víš co... asi...asi bych měl jít."
Koukal se na mě naprosto zmateně. "D-dobře..?"
Cítil jsem, jak na mě vysí pohledem během toho, co jsem se obouval. Nejspíš čekal, že mu to celé vysvětlím. Čekal marně..
"Um.. venku je zima..nechceš.. nechceš něco půjčit? Bundu nebo tak?" prohlédl si mě od hlavy k patě. Na sobě jsem měl jen kalhoty, lehkou košili a na tom vestu. V tu chvíli mi došlo že by mi vlastně mohla být venku zima.
"No.. asi jo." hlesl jsem potichu.
"Tak vydrž." odskočil někamdo dveří a když se z nich vrátil dřímal v rukou tmavou hordu látky.
Působila těžce. Typoval jsem kabát.
Pohlédl na mě. Naše oči se střetly. Z ničeho nic mi přehodil kabát přez ramena.
Působilo to filmově.
Jen jsem tam stál, zaražený, s těžkým kabátem na ramenou.
"Tušil jsem, že se k tobě... bude hodit."
Ukázal směrem kzradlo a tím mě přinutil se na sebe do něj podívat.
Měl pravdu.
Ten kabát se kě mě sakra hodil..
"Myslím si, že v tom ti zima nebude." usmál se přátelsky
"Děkuju.." hlesl jsem a oblékl si ho pořádně. Byl strašně příjemný.

Šel měvyprovodit...asi abych se na těch schodech nestratil.
Když jsme vycházeli z budovy, podržel mi dveře.
Neuvěřitelně dobře vychovaný....
Ucítil jsem tlak na hrudníku. Jako by se mi někdo snažil udělat díru do žeber.
Nechtěl jsem odejít. Nechtěl jsem ho opouštět.
Nechtěl jsem být sám.

Když jsem otevřel oči, chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mám hlavu zabořenou dojeho hrudníku a jsem u něj schoulený.
Kdy se to stalo?
Cítil jsem, jak má napnuté tělo. Jak neví,co má dělat.
Pak jsem ale ucítil, jak na mých zádech spočinuly jeho velké silné ruce.
Netušil jsem, jaké to celé bude mít následky, nepřemýšlel jsem nad tím. V tu chvíli existoval jen on a jeho dokonalé tělo.
"Um... jsi... jsi v pořádku?"
Nechtěl jsem odpovídat. Nechtěl jsem se na něj koukat. Chtěl jsem navždy zůstat zavrtaný do jeho hrudi. Cítil jsem se tam v bezpečí,ochráněný.
Stáli jsme tam dlouho. Skoro celé století.
Byl to nádherný okamžik... tedy alespoň pro mne.
Pak mu ale v kapse začal zvonit telefon.
Vyděsilo mě to.
"Promiň, musím to vzít.." hlesl a rychle si začal telefon z kapsy vyndavat.
Letmo jsem kývl hlavou a poodstoupil jsem od něj.
On se na mě jen mile usmál a pak poodešel koušek stranou telefonovat.
Já tam jen stál v tom těžkém, nádherně vonícím kabátu.
Prohlédl jsem si rukávy. Byli mi o něco větší.
Pak jsem si prohlédl jeho záda. Byla dokonalá.
V tu chvíli jsem se otočil na patě a zmizel ve tmě.
Vím že za mnou párkrát zavolal, ale nechtěl jsem se vracet.

Netušil jsem, jak mu to mám celé vysvětlit...

Jak nám to mám celé vysvětlit...

Potřeboval jsem čas.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama