Vánoční dárek

24. prosince 2015 v 0:45 | Pervy Salamander
Tak jo... přišlo mi blbé vám nenadělit nic na vánoce a tak jsem se dnes veeelmi snažila a celý večer psala až se ze mě kouřilo. Přináším vám zase mé miláčky Aarona a Tylera. Tentokrát s velkým krokem v před :3
Teď jsem to dopsala, takže jsem si to po sobě ani nečetla ani neupravovala ALE to všechno kvuli vám! Protože jsem vám to chtěla naservírovat ještě za tepla! Snad se to bude dát číst a nebudete se nudit. Chci se omluvit, že nepíši nic peprného... nějak na to nemám náladu.. snad po svátcích. I tak přeji aby jse si užili tuto slaďárnu a halvně Šťastné a Veselé :3 a dobrou noc :D...


"Musím ti něco říct." usedl vedle mě na pohovku Aaron a podal mi čaj. Vzal jsem si ho od něj a přivoněl k němu.
Zázvorový, ten miluji.
"Jde o to..."
"Nemusíš se bát mi to říct. Ustojím to." usmál jsem se a skrl si teplého čaje.
"Dobře." zhluboka se nadechl. "Velitelství nám nařídilo výcvik. Něco jako rekvalifikační kurz. Je to na pět měsíců a jede se na základnu v lesích."
Pozorně jsem mu naslouchal. "Dobře... a dál?"
"Odjíždí se hned po silvestru."
***

Překulil jsem se na bok a přitulil se k čerstvě povlečenému polštáři. Voněl po pracím prášku a Aaronovy.
Dveře zavrzaly a do pokoje vešel Aaron. Koukl jsem po něm jedním očkem.
"Dobré ráno." špitl a zastavil se u postele. Něco držel v rukou.
Otočil jsem se, promnul si oči a pořádně si Aarona prohlédl.
Stál tm, na kraji postele, v rukou měl podnos a na něm byl postvený hrníček s teplým čajem a talíř s honosnou snídaní.
"Čím jsem si to zasloužil?"
"Dnes je speciální den."
"A jo! Je dvacátého čtvrtého."
"To také" usmál se Aaron a položil snídani na postel. Společně jsme se nasnídali
"Až se nasnídáš tak se oblékni, půjdeme do města." Poslušně jsem kývl a dál se cpal vajíčkama. Škubli mu koutky, pohladil mě po vlasek a odešel z pokoje.

Stál jsem před zrcadlem v šatně a prohlížel se. Nějak jsem si nebyl jistý kombinací oblečení co jsem si na sebe navlékl. Prošel okolo mě Aaron a zadíval se na mě.
"Půjdeš v tomhle?" vybíral si košili ze skříně.
"Noo... nevím. Nejsem si tím jistý."
Aaron po mě koukl a pak koukl do skříně. Chvíli se v ni přehraboval sem tam po mě koukl a pak vytáhl jedno extravagantnější triko a černé vymóděné sáčko. Byly to kusy, které moc často nenosím a tuším že mi je kupovl dokonce Aaron.
"Oblékni si toto."
Jak poručil tak jsem udělal. Moc jsem se v tom necítil, ale když jsem na sebe pohlédl do zrcadla byl jsem velice překvapen. I přesto, že jsem si myslel, že se k sobě oblečení vybrané Aaronem vůbec nehodí, jako celek to působilo naprosto kouzelně. Delší šedivo černé triko s výstředním střihem na něm sáčko se stříbrnými cvočky a tmavé kalhoty. Podíval jsem se na Aarona a ten už v rukou dřímal boty a kabát, který měl doladil celý muj outfit. Obul jsem se, hodil na ramena kabát a zase podíval do zrcadla.
Byl jsem ohromený. Sice to nebyl model, v kterým bych normálně chodil po ulicích ale převelice se mi líbil. A zdálo se, že Aaronovy také. Koukal na mě se zájmem a zdálo se, že je na sebe hrdý.
"Můžem tedy?" oblékl si těžký zimní kabát a armádními nášivkami na ramenou.
"Určitě." Usmál jsem se.
Byl jsm zvědavý, co má Aaron s plánu.

Na,pro mě, neznámé místo jsme dojeli mlčky. Městská doprava nám krásně navazovala a tak jsme ani nemuseli nikde dloho čekat. Vystoupili jsme z autobusu a stanuli přímo před Galerií Kosmos.
Byla to má oblíbená galerie.
"Ale Aarone... dnes mají zavřeno.."
Aaron se na mě jen usmál a otevřel mi vchodové dveře.
Chvíli jsem na něj udiveně zíral a pak vešel.
Galerie byla otevřená.

"Dobrý den." pozdravil slušně Aaron.
"Dobrý den, kapitáne Adkinsy. Výstava je jen vaše." usmála se slečna na recepci a podala Aaronovy dva výstavní letáčky. Aaron mi jeden předal a mrkl na mě.
Záhy jsme se ocitli v obrovských výstavních prostorech plných černobílých fotografií.
Nevěděl jsem, kam koukat dříve.
Aaron si se zájmem začal prohlížet první fotografie. Vypadal jak znalec. V dlouhém černo-zeleném kabátu, rukama spojenýma za zády a zaujatým pohledem by očaroval kohokoliv.
Zatřásl jsem hlavou a šel za ním, prohlížet si fotografie také.

Aaron pohlédl na hodinky. Už dávno si prohlídl poslední pár vystavených fotografií. Všml jsem si ho ale zase se vrátil pozorností k fotografiím.
"Musíme někam jít?" hlesl jsem potichu.
Aaron nadzvedl obočí. "Ještě máme chvilku čas, v klidu si doprohlédni co potřebuješ."
Aarona nikdy výstavy moc nebraly. Kdykoliv jsem já šel na výstavu on šel radši cvičit.
Buran.
Tentkrát mě ale velmi mile překvapil.
"Tak zase příště." pozdravila nás při odchodu slečna na recepci. "Přeji příjemné prožití vánočních svátků."
"Vám také." usmál jsem se na ni a proklouzl vchodovými dveřmi. Aaron ji zřejmně také poděkoval a pak vyšel za mnou.
"Nečekal jsem, že se ti bude líbit umění."
"Není to tak zlé.." foukl do velkého šálu.
"No... a kam jdeme teď?" "Na oběd." usmál se na mě a společně jsme se rozešli na zastávku.

"Ale ne, to si děláš srandu!" nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Stáli jsem před luxusní restaurací, po které koukám kdykoliv jdu okolo. Vždy jsem se tam chtěl najíst. A Aaron mě tam teď bere na obdě. Proboha!
"Jméno prosím." vyzval nás číšník u dveří.
"Mám rezervaci na jméno Adkins." "Ach ano jistě, prosím pojďte za mnou."
Byl jsem v úzasu. Nádherně zdobené stěny, malované stropy, načančané stoly. Připadal jsem si jak ve snu.
"Tak prosím." usadil nás číšník. Aaron mu poděkoval a vzal mi kabát.
Usadil jsem se. Aaron naproti mně. Aniž bych stačil cokoliv načít, už u nás stál další číšník a odříkával nám naučené menu. V mnžiku jsme si objednali a byli i obslouženi. Na mluvení nebyl čas. Nejdřív byl vynikající předkrm, pak hned hlavní chod a nakonec dezert. Aniž bych se stačil rozkoukat Aaron už platil a najednou jsme stáli před restaurací.
Ohlédl jsem se. Nechápal jsem. Připadal jsem si jako by mě někdo přetáhl po hlavě pánvičkou a já se teprve teď probudil.
"Co... co to teď bylo?" "Byli jsme na obědě." odvětil nezáživně Aaron a dál si upravovat kabát a šál.
"Já vím ale.. co to.." "Nejlepší zážitky vždy utečou během chvilky." koukl jsem po něm. On po mě.
"Pojď, jdeme dál." "Ale kam?" "Uvidíš."

Řeknu vám, vánoční trhy jsou kouzelné. Ta atmosféry, vůně svařáku a dalších pochutin, vánoční zboží. Prostě nádhera. Aaron tak okouzlený nevypadal.
Procházel jsme každý krámek. V jednom byly levndulové polštáře. Krááásně voněl.
V dalším byli ručně dělané skleněné ozdoby. Na dalším vyšívané zástěry a opodál dřevěné hračky a ozdobičky. Tak kouzelné.
Aaron mi koupil všechno na so jsem šáhl. Všechno o čme jsme řekl že je roztomilé, že se mi líbí a o čem jsem přesně věděl, že doma potřebujeme i když to samozřejmě nebyla pravda.
Po trzích jsem se vydali na dlouhou cestu domů. Prošli jsme okolo katedrály, přez most, minul nás autobus. A konečně doma.
Zhroutil jsem se na pohovku. Byl to dloluhý den. A krásný.
"Máš hlad?" ozval se z kuchyně Aaron.
"Nene, stále jsem plný oběda a těch sladkostí z trhů." "A čaj?" "A tak ten si dám ráda."
Miloval jsem pití čajů o vánocích. Zvláště, když to byly ty specíální vánoční příchutě.
Aaron se posadil vedle mě a položil čaj na stolek před pohovkou. Usmíval jsem se na něj. Bylo na něm vidět, že i na něj toho dnes bylo hodně.
"Dnešek byl moc krásný." hlesl jsem a chytl ho za ruku. On se opřel zády o pohovku a zadíval se mi do očí. "Jsem rád, že se ti to líbilo." "A moc. Nejlepší byl ta restaurace. A trhy. A výstava." aniž bych se rozmýšlel leh jsem si Aaronovy do klína. Začal se mi hrabat ve vlasech.
"Ještě je tu jedna věc kterou musíme udělat."
podivil jsem se. "Jaká?"
"Je přeci štědrý den."
Pohlédl jsme směrek k našemu nazdobenému stromku tyčícího se vedle kamen.
"To je pravda!" vyskočil jsem a doběhl jsem pro dárek schovávající se pod větvemi stromku.
"Tohle je pro tebe." sedl jsem si zase na pohovku a podal dárek Aaronovy. Koukl na něj. Vzal ho do ruky zaklepal s ním. Žádné chrastění.
Tázavě se na mě podíval.
"No tak ho rozbal." šťouchl jsem mu do kolene.
Aaron se začal rvát s balicím papírem. Ano. Uměl jsem velice kvalitně balit dárky.
Když se konečně prodral papírem koukla na něj luxusně vyhlížející krabička. Očkem po mě koukl.
"Tak už se podívej!" nedočkavě jsem ho pozoroval.
Sundal víko z krabičky a zaraženě koukal na její obsah.
"Tylere... to je..." "Zkus si je." Aaron zakroutil nevěřícně hlavou, sundal si hodinky které měl na ruce a navlékl si ty, které na něj koukali z krabičky. Slušeli mu.
"Jsou nádherné.." hlesl okouzleně.
"Já vím." usmál jsem se. "A sluší ti."
"Nemusel jsi mi nic kupovat." nahl se ke mně a políbil mě.
"Chtěl jsem."
"Taky pro tebe něco mám."
Aaron vytáhl z kapsy maličkatou krabičku. Nebyla nijak zabalená do papíru ani ovázana stužkou. Jen malá semišově modrá krabička.
Podal mi ji.
Zmateně jsem na něj koukal. Vzal si od něj krabičku a prohlédl si ji. Aaron byl nervozní.
Pomaloučku jsem krabičku otevřel. Koukl na mě semišový polštářek. Hodil jsem očko po Aaronovy. Byl neuvěřitelně napnutý a nervozní. Trošičku jsem tušil co přijde.
Otevřel jsem krabičku a málem ji upustil. V červeném polštářku byl zasazený jednoduchý stříbrný prsten. Zhluboka jsem se nadechl.
"Tylere..." poloil mi ruku na koleno a přisunul se blíž ke mně.
"Vezmeš si mě?"
nemohl jsem popadnout dech. Cítil jsem jak se mi do očí derou slzy.
Co se to teď … stalo?
"Tylere?" položil mi ruku na rameno.
Nebyl jsem schopny slova. Vrhl jsem se Aaronovy okolo ramen. Zabořil jsem do něj hlavu.
"Tylere...?"
Zamumlal jsem mu do ramene a až pak mi došlo, že mi Aaron nemohl rozumět. Nadechl jsem se a pdíval se mu do očí.
Chtěl jsem to říct nahlas ale nebyl jsem schopný. Jen jsem roztěkaně kývl. Aaron se usmál a začal mě horečně objímat. Aniž bych to zaregistroval odnášel mě do ložnice.
Krabička s prstýnkem zůstala na pohovce.
***

Na letišti byla mela. Spousta vojáků, spousta velkých batohů, spousta rodin loučících se se svými milujícími syny. Zastavili jsm se s Aaronem o něco dál. Mimo ten dav.
Upravil jsem mu límec bundy.
"Hlavně buď opatrný."
"Je to jenom výcvik."
"I tak..."
"Myslíš si, že bych ten výcvik nezvládl?"
zakroutil jsem hlavou.
Aaron se porozhlédl okolo a pak mi vlepil letmý polibek na tvář.
Překvapilo mě to. Začervenal jsem se.
"Musím už jít." hlesl Aaron.
Kývl jsem. Společně jsem došli až na rampu. Aaron nasadil svůj pracovní výraz a neohlížel se. Vypadal jako by ho nic netrápilo, velmi seriozně.
Já ale moc dobře věděl, že se mu po mě bude stýskat. A také jsem věděl, že až budou vzlétat, podívá se na mě letmým pohledem.
A já mu budu mávat. A na ruce se mi bude blískat snubní prsten.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama