Ferita Anima

21. února 2016 v 15:48 | Pervy Salamander
ach..po hodně dlouhé době tu máme nějakou tu splácaninu. Pardón, že tu tak dlouho nic nebylo. 1. nechtělo se mi psát, 2. nechtělo se mi psát... Zkrátka menší přestávka. I tak doufám, že se vám povídka bude líbit. Navazuje na předešlou povídku Zhroucený, kdy Aaron neustál ztrátu celé své jednotky. Ano, je to zase smutné ALE po smutném období přichází to veselé ;)

"Aarone, kolikrát se o tom ještě budeme bavit?" seděl jsem v podřepu na zemi a uklízel střepy rozbité vázy.
"Už se o tom nemusíme bavit nikdy." odsekl nafuněně Aaron sedící na pohovce.
Hodil jsem po něm zlostný pohled. Aaron mi ho oplatil a pak pohled odvrátil ke krbu.
Douklidil jsem střepy a opřel se o kuchyňskou linku.
Byl jsem zoufalý.
Bylo to už pár týdnů, co pustili Aarona z nemocnice.
Jeho stav se ale nijak nelepšil.
Moc dobře jsem věděl, co by měl Aaron udělat, ale on to z nějakého nepochopitelného důvodu prostě odmítal. Proč?
"Vždyť to přece není žádná ostuda chodit k psychiatrovy."
"Nechci." štěkl zas Aaron
"Aarone.."
Nenechal mě ani nic říct. Vstal, prbodl mě očima a oddupal do ložnice.
Nezapoměl prásknout dveřmi.
Prohrábl jsem si vlasy a zhluboka se nadechl. Všiml jsem si malé ranky na prstě. Nejspíš jak jsem uklízel střepy.
Podíval jsem se na hodiny. Za necelou hodinku mám být v práci.
Musím vymyslet, jak dostat Aarona do odbroných rukou.


Oblékl jem si kabát a nazul si boty. Rychle zkontroloval tašku, zdali v ni mám vše co potřebuji.
"Aarone!" křikl jsem do bytu.
"Co!?" dostalo se mi zlostné odpovědi.
"Jdu do práce! Jídlo máš na lince stačí si ho ohřát. Přijdu až zítra, tak tu na sebe dávej pozor!"
Aaron neodpovídal.
"Kdyby něco stačí zavolat, telefon budu mít u sebe!"
"Jo děkuju, už můžeš jít!" zakřičel Aaron.
Ranilo mě to.
Je si vědom toho, jak se ke mně chová? Jak je zlý na lidi okolo sebe? Takhle to dál pokračovat nesmí. Musím s tím rychle něco udělat.

Dveře se zabouchly a byt se zahalil do nepříjmenho ticha. Do strašidelného, zlého ticha.
Aaron ležel na zádech na prostorné posteli a upřeně hleděl do stropu. Pak se zničeho nic vstal a odkráčel z pokoje.
Jemně zavřel dveře, jakoby v pokoji někdo spal.
Rozhlédl se.
Nikde nikdo.
Došel do kuchyně a celou ji zkontroloval. Podíval se, co mu jeho přítel nechal za pokrm.
Lasagně.
Ty zrovna Aaron moc nemusel.
Jak se tak zaobíral jídlem a kuchyní, vůbec si nevšiml že za kuchyňským barem stojí vysoký muž. Zíral na Aarona. Pleť měl bílou jako samotná smrt a oči prázdné.
Aaron se otočil a s výkřikem padl k zemi. Muž tam stále jen stál a zíral na něj.
"Prosím..." hlesl Aaron a přitahl si nohy k tělu.
"Prosím nech mě být.." do očí se mu nahrnuly slzy.
"Nech mě být... nemůžu zato... mrzí mě to.."
Tajemný muž nic neříkal, jen se k Aaronovy začal pomalu přibližovat.
Aarona se na muže neodvážil ani pohlédnout. Strach ho ochromil natolik, že nebyl schopný se ani pohnout.
Cítil, že muž stojí těsně nad ním. Že se k němu naklání a u toho ho sleduje prázdnýma očima.
Cítil, jak se v těch očích topí.
Začal ztěžka dýchat. Lapat po dechu. Třásl se. Měl pocit, že je zvíře, které jde na porážku.
"Prosím..." hlesl zas pro sebe a začal se téměř neznatelně pohupovat sem a tam jako dětský koník.
Muž nad ním stále stál. Pak pootočil hlavu mírně do strany a zadíval se na druhého muže, o něco menšího se stejně bílou pletí a prázdnima očima. Pak se oba ohlédli na druhou stranu kde stál další muž. Všichni tři se pak podívali na Aarona, schoulného na zemi, tisknoucímu se k studené kuchyňské lince.
Jeden z nich pak zvedl ruku a chtěl ji položit Aaronovy na rameno. V tu chvíli se Aaron rozječel.
Kříčel, co mu hlasivky dovolovali. Po chvilce mu hlas začal vynechávat až nakonec jekot přešel do vzlikání.
Po dalších pár minutách se Aaron zcela utišil. Strach ho opustil a on byl konečně schopný se pohnout.
Zvedl hlavu a rozhlédl se.
Po mužích ani památky. V bytě byl jen Aaron.
Pomaloučku se postavil, opíraje se u toho linky o kterou e poté opřel.
Zhluboka se nadechl a vydechl.
Když otevřel oči, strnul hrůzou.
Naproti oknu, vedle mohutných krbových kamen stál opět muž bílé plěti.

***

"Tylere, můžeš se jít prosímtě podívat na pana Petersna? Zvonil na sesternu."
"Tylere? Hej!"
Vrchní sestra do mě musela strčit, abych ji věnoval pozornost.
"Tylere, zlatíčko, copak se děje?" hladila mě po vlasech.
"Nic.. vše je v pořádku. Pan Peterson, jdu na to."
Byl jsem uplně mimo.
Mé myšlenky se upíraly jen a jen k Aaronovy. Co asi dělá, jestli je všechno v pořádku, jestli bude v pořádku až přijdu domů, kolik věcí zase najdu rozbitých...
K dalšímu výročí po něm budu chtít nový kuchyniský servis.
Najít nějaký hluboký talíř je momentálně u nás doma docela nadlidský úkol.
"Jste v pořádku?"
Trhl jsem sebou. Došlo mi, že stojím nad panem Petersonem a zírám na něj.
"P-promiňte.. Dnes nějak nejsem ve své kůži."
"To vidím. Měl by jste se do ni rychle dostat mladíku." odpověděl pohotově starý pán.
Když jsem odcházel z pokoje, vlastně jsem ani netušil, co po mě pan Peterson chtěl. Mám takový pocit, že si stěžoval na bolest.
Došel jsem na sesternu a začal se prohrabovat v šuplíčkách a poličkách.
Mezitím se o futra opřela vrchní sestra, ruce založila na vyvinutých prsou a pozorovala mě.
"Vrchní šuplík, úplně vpravo." hlesla.
"C-co?"
"Léky na bolest. Vrchní šuplík, úplně vpravo." ukázala na danný šuplík.
"Ach, jo jasně, děkuju."
"Tylere, tebe stále trápí Aaron viď?"
Uhodila hřebíček na hlavičku.
Ani nevím jak ale najednou jsem seděl na židli s hlavou v dlaních a spovídal jsem se ze všeho trápení, které mi Aaron a jeho stav v posledních týdnech přinášel.
Mariana, vrchní sestra, seděla naproti mně a všemu co jsem ji povídal pozorně naslouchala.
Byla to taková naše velká mamka. Ve všech ohledech a smyslech toho slova.
Když jsem doblekotal, zvedl jsem k ni hlavu a v tu chvíli jsem si všiml, že vedle ni stojí muž středního vzrůstu v možná až moc dlouhém bílém plášti, plnovousem a perfektně padnoucích brýlích.
Byl to psychiatr.
"Musím řici, že to vůbec nemáte jednoduché mladý muži."
"No... to nemám..."
"Mohu mít dotaz? Pokud to odemne nebude příliš troufalé?"
"Do toho.."hlesl jsem. Už mi bylo jedno co a komu řeknu.
"Jedná se o kauzu kapitána Adkinse?"
"To to jde tak poznat?"
"kapitána Adkinse jsem prohlížel už několikrát. Spolupracuji s armádou už pěknou řadu let a několikrát jsem asistoval i u psychologických testů... trochu ho znám. Už jsme prohodili pár slov."
V mé hlavě se začal rodit plán.
"Mohu s ním promluvit pokud by jste chtěl.." pronesl náhle doktor.
Překvapeně jsem na něj zíral.
Přistoupí na to ale Aaron?


Potácel se po chodbě, nevnímaje lidi okolo sebe. Neupravená košile se mu mačkala pod těžkým kabátem.
"Proboha člověče! Dávejte pozor!" ohradil se starší muž, do kterého vrazil.
"P-pardon.." hlesl Aaron.
Muž jen zakroutil hlavou a dál pokračoval ve své cestě.
Aaron se za ním nepřítomě podíval, otočil se na patě a šel dál.
Došel až k výtahům. Stoupl si ke stěně s tlačítky na přivolání výtahů a opřel se o ni hlavou.
Bolela ho jak čert.
Výtah stále nikde.
Přišlo mu to jako věčnost. Uhodil pěst do tlačítek, odlepil se od stěny a vydal se na shodiště.
Přece nebude čekat na ten pitomý výtah.
Konečně došel do pátého patra. Zatracená obrovská nemocnice.
Na chvíli se zastavil aby popadl dech a pak se vydal dlouhou chodbou na oddělení chirurgie.


"Tak jsme tedy domluveni?"
kývl jsem hlavou. "Jsem rád, že jste se tu zastavil doktore Steinëre."
"To já též." usmál se doktor a potřásl mi rukou.
S vyčištěnou hlavou jsem se konečně mohl soustedit na práci. Pan Peterson mě bude zajisté proklínat, ale to mě nijak zvlášť netrápilo.
Popadl jsem léky na bolest a rozešel se ze sesterny na chodbu.
Kontroloval jsem informace na krabičce, když v tom jsem do někoho vrazil.
"Panebože, moc se oml-" zůstal jsem na Aarona zírat s otevřenou pusou.
"Aarone? Co tu děláš?"
Aaron se po mě podíval nepřítomným pohledem, jako by si až v tu chvíli uvědomil, kde vlastně je.
"Já... ne- nechtěl jsem být doma.." hlesl, sklonil oči k zemi a opřel se o mě hlavou.
Co se to zas děje?
"Pojď se mnou." vzal jsem ho za ruku a posadil ho do společenské místosti alias jídelny.
"Počkej tady na mě ano?"
Aaron jen přikývl a pak si lehl na maličký stoleček před ním.
Poklepal jsem ho po raměni a pak odběhl zpět na sesternu.
"Je tu ještě doktor Steinër?"
"Na ošetřovně, řeší něco s Marianou." ukázala směrem na chodbu sestra aniž by se na mě podívala.
Vyběhl jsem ze sesterny a jedním velkým skokem se ocitl ve dvěřích ošetřovny.
"Pane doktore?"
vypadal překvapeně a zaskčeně. "Ano Tylere? Co se děje?"
kývl jsem směrem k jídelně. "Je tady.."
"Ou.." hlesl doktor. "Aha. Dobře. Promiňte Mariano, dořešíme to později, nebude vám to vadit?"
Mariana jen nasadila široký úsměv. "Ale vůbec ne!"
při odchodu z ošetřovny nezapoměla doktora plácnout přez zadek.
Nikoho už to nepřekvapovalo.
Dovedl jsem doktora do jidelny.
"To je on?" zašeptal a kývl směrem k blonďaté hromádce neštěstí válející se po stole.
Kývl jsem.
"Dobře. Nechal by jste nám prosím o samotě?"
"Jistě. Kdyby něco, stačí houknout."
Dokor kývl a pak se rozešel k Aaronovy. Stále ho sledujíc si k němu přisedl a jemně mu poklepal na rameno. Aaron s trhnutím zvedl hlavu pak se narovnal a unaveně si promnul oči.
Doktor na něj začal pomalu mluvit.
"Mladíku!" ozvalo se za mnou velice přísně.
Strnul mi každičký chloupek na těle.
Když jsem se otočil, stál za mnou pan Peterson s obličejem skřiveným zlobou a bolestí. Špulil na mě rty a natahoval ke mne ruku.
"Vaše léky! Velice se omlouvám.." došlo mi najednou.
Vytáhl jsem léky z kapsy a dva vylomil z platíčka panu Petersonovy do ruky.
"Že to ale trvalo!" odsekl starý pán, vhodil si pilulky do pusy a polkl.
"Máte jediné štěstí, že jste tak pohledný, jinak bych si na vás ztěžoval. Dejte si na mě pozor mladíku!" křičel a pomalu se ploužil do svého pokoje.
"Ať se to už neopakuje!" pohrozil mi holí když jsem mu přidržoval dveře.
Nervozně jsme se usmíval. "Nebojte se, už se to nikdy opakovat nebude."
Zavřel jsem dveře a ohlédl se k jídelně.
Vypadalo to, že se Aaron konečně zapojil do rozhovoru s doktorem Steinërem.
Usmál jsem se, otočil se na patě a šel se věnovat své práci.

Byl jsem spokojený.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama